V 7:10 odjíždíme z Ruidoso z naši luxusní chaty. Ještě se fotíme. Nádherné slunečné ráno zasněžené horské velikány. Dojíždíme pozdě večer do Williamse je 21:00 arizonského času který se jako nikde jinde na světě nemění. Jsme vyčerpaní z nekonečného sezení v autě. Máme za sebou 14 hodin cesty. Od 7:00 do 21:00. Navíc mám zažívací potíže a poznávat záchodky po cestě, jakkoliv jedeme po dálnicích 75 mil za hodinu a na některých místech i přes 80 mil, střídáme se u volantu. Někdo spí, někdo se modlí, povídáme si o teologii, trvá to celou věčnost. Povídáme si, jak jsem řekl o královně všech věd a hlavně o její praktické aplikaci, která se jmenuje pastorace. Nelze nefotit, protože krajina je plná zajímavých motivů, krásným jarním sluníčkem osvícená..
Jinak roční období zvané jaro, je v Americe posunuté. Stejně tak podzim. Termín indiánské léto znamená hlavně v severnějších státech, období od konce srpna do listopadu. Je to období, kdy je pořad léto. Léto slunce teplo. Všechno kvete nebo přináší plody. A to muže být i v listopadu. A náhle bez nějakého varováním náhle udeří zima. Jenže tohle je americké jaro, ne jaro spíše aprílový čas, který se projevuje například tím, že ještě včera sněžilo a mrzelo jako u nás v únoru. A dnes je to už na tričko a kraťasy.
Cesta je velice únavná. Tlačí nás čas dojezdu, a taky zadek. Nevím, jak si sednout. Jediné zpestření je, návštěva dalšího národního parku Petrifield forrest, což znamená zkamenělý les. Celá záležitost vypadá jako pozdrav z Jurského parku, ale opravdu tady někdy žili, byli všichni ti různí…sauři, tedy veleještěři. A je tady spoustu čerstvě vypadající stop, jako by to bylo docela nedávno. Leží zde sem tam jakoby čerstvě poražené kmeny, prvohorních stromů, které měli tu smůlu nebo štěstí, že z nich nevzniklo za ty miliony let obyčejné kamenné uhlí, jak ho můžeme znát ještě z doby, kdy nikdo neřešil změnu klimatu. Park je velice rozsáhlý a bohužel nemáme čas udělat si malou procházku. Bohužel naše maličkosti nejsou přes tyto uvedené senzační skutečnosti úplně schopni to nějak ocenit a dokonce vychutnat. Podobně tomu bylo i večer při mši svaté. Nejsvětější slavnost byla především oběť, a proto to byla spíš liturgická dřina. Ostatně byl to náš nejtěžší den. Přesto děkuji za výbornou pohodovou partu. Dlouho si povídáme a je nám spolu dobře. A pak, ani nevím jak, v tom nejlepším z posledních sil dojdou k posteli. Tam se uložím a usnu jako zabitý. Ještě napůl huby říkám Deo gratias.
